DOTAZ
Má opatrovaný nárok na kapesné? Co když soud žádnou částku pro opatrovaného v rozhodnutí o omezení svéprávnosti nestanoví? Může opatrovník vydat opatrovanému jen soudem stanovenou částku? Musí opatrovaný podepsat částku, kterou od opatrovníka převzal? Musí opatrovaný doložit, k čemu použil částku, kterou určil soud?
ODPOVĚĎ
Omezení svéprávnosti není trestem, ale slouží jako ochranný nástroj. Rozhodnutí o omezení svéprávnosti (spolu s deklarovaným seznamem oblastí, ve kterých je opatrovaný omezen) nepředstavuje zákaz typu „tohle nesmíš“. Určuje, v čem má daná osoba vnitřní (psychická/mentální) omezení, a kdyby o těchto věcech rozhodovala sama, mohlo by to vést k jejímu poškození.
Příklad: Pokud je osoba omezena v jednání s úřady, není jí nijak bráněno, aby na úřad šla a podala žádost. Je však pravděpodobné, že by mohla podlehnout tlaku neochotné úřednice a od žádosti upustit. Pokud by žádost neoprávněně zamítli, pravděpodobně by to opatrovaná osoba nerozpoznala a neuměla by se bránit, tedy si zajistit spravedlivé jednání. Proto má být v této oblasti chráněna opatrovníkem, který situaci ohlídá.
Podobné je to s finančními otázkami. Pokud soud dospěje k závěru, že opatrovaný nedokáže porozumět složitějším finančním záležitostem přesahujícím například 400 Kč týdně. Můžeme říci, že by nerozuměl podmínkám úvěru ve výši 600 Kč nebo by si nedokázal správně spočítat, kolik má dostat zpět při placení tisícikorunou za nákup za 200 Kč. A i kdyby si to spočítal, v případě chyby by se neuměl efektivně bránit.
Soud nestanovuje pevné „kapesné“ ani nepřikazuje opatrovanému předkládat účtenky za oněch 400 Kč, natož aby zcela zakázal přístup k vyšším částkám.
Někdy je to takto vnímáno, když soud dojde k částce úvahou:
„Kolik má opatrovaný důchod? Kolik má náklady na bydlení, jídlo apod.? Kolik mu zbude? A to, co zbude rozdělíme na volnou spotřebu na každý týden.“
Chybné je považovat takovéto prostředky za kapesné nebo přehnaně omezovat opatrovaného tím, že by se mu nevydávaly větší částky, pokud to jeho finanční situace umožňuje, či že by měl povinnost dokládat účtenky i za drobné výdaje opatrovníkovi (tj. poslouchat a zpovídat se, za co „utrácí“). To by mu vážným způsobem bránilo žít důstojný a co nejvíce běžný život.
Pokud opatrovník vyžaduje na opatrovaném poslušnost, kontroluje ho a reguluje, aby „byly prostředky užity účelně“, nevydá mu ani o korunu více, než zní omezení, svědčí tento přístup o nepochopení role opatrovníka. Často to vyplývá ze snahy vyhnout se podezření z neoprávněného nakládání s penězi opatrovance nebo z přemíry obav, aby nedošlo k chybě. Opatrovník na sebe převzal spíše roli vychovatele a poctivé účetní než obhájce opatrovancových práv. Bohužel takové jednání někdy sklouzává až k příliš autoritativnímu přístupu.
Tento přístup i mýty, že omezení svéprávnosti je trest nebo že stanovená částka představuje kapesné, se snažíme dlouhodobě vyvracet – někdy s většími, jindy s menšími úspěchy.
Opatrovník by měl být tím, kdo vůči opatrovanci jedná v souladu s jeho omezeními tak, aby nebyla porušována jeho práva. Současně by měl být schopen tato práva hájit, například pokud by vůči opatrovanci došlo ke zneužití či překročení až možná i podvodu ze strany jiných osob či institucí.
Co je tedy správně?
- Opatrovník kontroluje, zda si větším nakládáním opatrovaný neškodí.
- Opatrovník hlídá „nadlimitní“ právní jednání opatrovaného (nad částku určenou soudem) a pokud odhalí páchaný podvod, zneužití, či jednání, kterému opatrovaný nemohl rozumět a současně mu škodí, zasahuje.
- Volné prostředky opatrovanému poskytuje, pokud ten o ně stojí, ale pořád postupuje v duchu bodu č. 1 a 2.
Opatrovaný může rozhodovat vždy do výše částky v rozhodnutí bez zdůvodňování. O vyšší částce v rámci běžného každodenního žití (nákupy, úhrada nákladů bydlení apod.) může rozhodovat, pokud jí rozumí, pokud si jednáním neškodí a pokud je to něco, čemu nerozumí, tak pokud by to dodatečně schválil opatrovník. Vše vychází z definic § 64 a § 65 občanského zákoníku.
§ 64
Rozhodnutí o omezení svéprávnosti nezbavuje člověka práva samostatně právně jednat v běžných záležitostech každodenního života.
§ 65
(1) Jednal-li opatrovanec samostatně, ač nemohl jednat bez opatrovníka, lze jeho právní jednání prohlásit za neplatné, jen působí-li mu újmu. Postačí-li však k nápravě jen změna rozsahu opatrovancových povinností, soud tak učiní, aniž je vázán návrhy stran.
(2) Jednal-li opatrovanec samostatně, ač nemohl jednat bez opatrovníka, považuje se opatrovancovo jednání za platné, pokud je opatrovník schválil. To platí i v případě, že takové právní jednání schválil jednající sám poté, co nabyl svéprávnosti.
PŘÍKLAD Z PRAXE:
Opatrovaný je omezen na 1 000 Kč týdně, tak mu dáváme jen 1 000 Kč a musí si koupit jídlo na týden. Když mu to nestačí, má smůlu. Více opatrovník nemůže vydat a pokud snad ano, musí opatrovaný přesně doložit účtenky a zpovídat se. Pokud si koupí něco zbytečného, už mu příště více nedáme. Opatrovník musí hlavně vytvářet rezervu a nesmí „pustit“ prostředky na nic zbytečného.
Správně by to ale bylo: opatrovník vyhodnotí měsíční příjmy opatrovaného, vyhodnotí také potřebné výdaje.
Pokud je to možné, vše s opatrovaným probere a provedou společně nutné platby, aby opatrovaný věděl, co se děje, aby měl přehled. Je možné, že tomu ale opatrovaný nebude rozumět, pak to učiní opatrovník bez opatrovaného.
Opatrovník dále zváží nakolik si opatrovaný je schopen pro sebe zajistit nákupy (tedy uzavření kupní smlouvy), aniž by ho u toho někdo podváděl a sám transakci rozumí.
Je-li schopen opatrovaný nákupu, výběru a víceméně nedojde k podvodu na opatrovaném, uvolňuje opatrovník prostředky podle potřeby a finančních možností. Jednou uvolní 2 000 Kč třeba na nákup bot, pokud je opatrovaný schopen si je vybrat a zaplatit. Příště jen 500 Kč, protože na malý nákup to stačí a možná po mimořádných výdajích opatrovanému více nezbývá.
Anebo neuvolní žádné prostředky, když je opatrovaný sice omezen na takovou částku, ale peníze jsou pro něj jen papírky a nezná jejich význam, nedokáže rozlišit ani běžný nákup. V tomto případě může dohodnout pečovatelskou službu, kterou pověří nákupem pro opatrovaného a ta vezme opatrovaného na vycházku a „hrají si na obchod“ a pečovatelka vše vlastně řídí, kontroluje, uzavírá kupní smlouvu a opatrovaný se u toho zabaví. Sám, ale nebyl schopen jednat. V takovémto případě pečovatelka předá opatrovníkovi účtenky, anebo jsou spolu dohodnuti, že za položky nižších částek účtenky neřeší (káva z automatu, zmrzlina na ulici apod.).
Mgr. Radka Pešlová
