Paní magistra Radka Pešlová působí v sociální oblasti již od roku 1999, přivedla ji k tomu rodinná situace – konkrétně několik vážnějších zdravotních postižení v rodině. Dlouhodobě specializuje na sociální právo, především na problematiku navázanou ke zdravotně postiženým, sociálně slabým, osobám omezeným ve svéprávnosti, opatrovníkům, pečujícím, rodinám s dětmi, sociálním službám a s tím spojené úřední oblasti. Kromě toho je také lektorkou a autorkou či spoluautorkou mnoha publikací k sociálním tématům.
Pro Brněnský Sociopoin natáčela podcast na téma Pomáháme pečovat.
Z tohoto tématu vyplynulo několik otázek, na které nám i Sociopointu paní Pešlová odpověděla.
Co vás na sociálním právu nejvíc baví?
Sociální oblast, které se v právu věnuji je o lidskosti a férovosti, spravedlnosti. Všichni jsou lidské bytosti a mají tak právo, aby s nimi bylo férově a právně správně zacházeno. Právo má přát připraveným, ale když se v rodině něco stane, nejde se na to mnohdy předem připravit a pak není času a sil nazbyt. A tak se pokouším pečující, opatrovníky a další připravovat, aby jim právo mohlo dopřát.
Pečující napínají síly do, co nejdokonalejší pomoci a péče a my bychom jim neměli házet klacky pod nohy. Česká republika je v mnohém formalistická, na mnoho záležitostí potřebujeme „papír“, spousta věcí je rozhodnuta jen, aby se rozhodlo, někdy, až… Není tomu jinak ani v tomto politickém složení a nebylo tomu jinak ani za posledních dvacet let.
V řízeních se ztrácí smysl, proč to děláme – pro člověka, pro pomoc, pro ochranu… Není to tak všude, ale tam, kde se z řízení ztrácí sounáležitost, pomoc a lidskost, je třeba to někdy vynutit právem. Někdy je možné se díky právu na tohle vše trošku připravit, aby pak měli pečující cestu snadnější. A proto mi to dává smysl. Pomáhám získat třeba sociální dávky, tzv. spravedlivě na první dobrou, pomáhám pečujícím šetřit síly, pomáhám jim, aby se nebáli ozvat se, aby převzali odpovědnost sami za sebe a uměli uplatnit svá práva. Neumím uzdravit, neumím převzít břímě pečujících, neumím zahojit bolest nemocných, neumím zázraky, někdy při vší snaze neporazíme úředního šimla a někdy to, co mohu nabídnout je vlastně jen pochopení a laskavé slovo, ale někdy pomohu, někdy jsem silnou oporou a mnohdy získáme pro pečující a postižené to, na co mají spravedlivě právo. A proto má cenu se tomuto právu věnovat, nevzdávat to, proto mě to baví.
Jaké instituty v této oblasti existují a jak je můžeme využívat?
V životě, než je nám 18 let, tam máme rodiče. Pokud se naši rodiče někam ztratí, tak nám je zajištěna péče jinou osobou, které budeme svěřeni do péče. Role rodiče je ochranitelská, výchovná, je nám vzorem a vytahuje nás z průšvihu, plní za nás povinnosti, vymáhají naše práva.
V dospělosti tuhle pozici rodiče někteří rodiče neumí opustit, ale někteří ji ani opustit nemohou. Pokud naši příbuzní jsou sice v dospělém těle, ale duševně nebo mentálně jsou nevyspělí, jsou na úrovni dětí, mohou být zneužívání pro svoji naivitu, lehkou manipulovatelnost, neschopnost pochopit své rozhodování. Tito, byť dospělí, ale vlastně děti mohou být v mnohém pasivní a tím si škodit.
Když člověku nedochází, že by měl zaplatit třeba jen poplatky za odpad, že když nezvládá svoji situaci, že by si mohl požádat o invalidní důchod nebo třeba příspěvek na bydlení, když s ním pronajímatel zamete a vyhodí ho bezdůvodně z hodiny na hodinu na ulici, nechápe, že se může bránit a domáhat svých práv, tak je něco špatně. Když pak člověk uvěří každému, jak to s ním myslí dobře a různé živly se na člověka nalepí, nechají ho kde co podepsat, zneužijí jeho doklady, jen, protože můžou a pak utečou a člověku zbytou dluhy, je bez nemovitostí, nemá své úspory, tak i zde je něco lidsky velmi špatně.
Tyhle situace jsou ale tiché. Lidé, kteří nemají svůj duševní/mentální stav vyvinutý, pod svojí kontrolou, vlastně ani nechápou, že mají problém.
Je-li jejich okolí vnímavé a pozorné, může jim opravdu až zachránit život. Jenže tady to nejsou úplně jednoduché postupy, které by byly obecně známé. Nemůžeme se prostě sbalit a ukradnout si od zneužívaného člověka podpis na plnou moc a začít za něj vyřizovat. Ti šmejdi si také třeba jen ukradli podpis, ale pro špatnou činnost.
Je třeba člověka zastoupit, podporovat, opatrovat ho formálně správným způsobem, aby se dalo legálně a opravdu komplexně začít pomáhat.
Většina lidí zná institut omezení svéprávnosti a to ještě v jeho dlouhodobě kritizované formě, kdy se užívá nepřímo místo trestu pro osoby sociálně nepřizpůsobivé. Proto i tam, kde by omezení svéprávnosti bylo pomocí se často dozvídáme „my to mamince nechceme udělat, ona nás slušně vychovala“.
Jsou zde instituty nápomoci, kdy jsme něco jako přátelé na telefonu a pak rodič, který v případě průšvihu zasáhne.
Pokud si osoba s duševním onemocněním svůj hendikep uvědomuje, je schopná si říci o pomoc a současně je tu někdo, kdo ji nechává svobodně žít, ale po očku sleduje, aby se na ni nenalepili nějací šmejdi a případně si troufá tyto konflikty řešit, lze uzavřít smlouvu o podpoře, kterou schvaluje (opatrovnický) soud. Podpůrce pak samostatně nejedná v pozitivních jednáních, ale může namítat neplatnost právního jednání, který podporovaný nevýhodně učinil, nebo byl k němu zneužit.
Pokud je osoba s duševním onemocněním na tom hůře a sice ještě poznává rodinu, ale není tak úplně samostatná, dokáže si při jednodušším vysvětlení říci, co potřebuje, může tuto osobu v běžných věcech zastoupit buď člen domácnosti, se kterým déle než tři roky žije nebo osoba blízká (třeba dcera zastoupí matku trpící počáteční formou demence, i když spolu nežijí). Návrh na zastoupení také schvaluje soud.
U smlouvě o podpoře a návrhu na zastoupení dochází ke schválení soudem především proto, aby na straně podporovaného a zastoupeného soud zkontroloval, že nejsou podváděni, že podpůrce a zástupce mají určité kvality, že sami nemají třeba významné problémy s vlastními financemi (exekucemi), protože jak by asi pak spravovali záležitosti podporovaného nebo zastoupeného…
Třetím institutem určeným pro osoby s těžší formou hendikepu, kteří už sami nejsou schopni se rozhodovat a aktivitou či pasivitou si škodí, je opatrovnictví.
Máme zde několik typů, ale já bych pojmenovala ty, které využíváme v oblasti péče nejčastěji. Opatrovnictví, kde opatrovaný je omezen ve svéprávnosti, ale také opatrovnictví, kde u opatrovaného soud nedeklaroval omezení svéprávnosti.
Mohla byste nám představit institut Omezení svéprávnosti, vyvrátit nám některé mýty a uvést fakta?
Omezení svéprávnosti má být institut ochranný. Je ale potřeba si říci, že podstatné není konstatování o omezení svéprávnosti, ale určení opatrovníka. Obdobně – u dětí by také nebylo podstatné říkat – toto je malé dítě a toto je větší a schopnější dítě. Podstatné k ochraně práv dítěte je, že má rodiče. Rodič zaplatí poplatky za odpad, když dítě něco podepíše, bude to řešit, pokud bude dítě okradeno nebo zneužito, nastoupí rodič – ochránce a vymyslí strategii pomoci.
Pojďme si tedy říci, že to jsou především opatrovníci, kdo je ochranný institut, než omezení svéprávnosti.
Často se setkávám, jak já to pojmenovávám s omezením svéprávnosti „za trest“. Když jste např. bez domova, požíváte nadměrně návykové látky, často porušujete předpisy, jste druhým na obtíž, nežijete podle hodnot dané společnosti, začnou se vás druzí bát a chtějí vás nějak zpacifikovat. Někoho pak spásně napadne, že by bylo dobré vás omezit ve svéprávnosti. Pak by vám někdo vzal peníze a uklidil by vás. Musela byste poslouchat a někdo by nad vámi měl 100% kontrolu. Představujeme si opatrovníka jako vězeňskou službu, policii, lékaře, psychiatrickou nemocnici, záchytku nebo protialkoholovou léčebnu v jednom. Předpokládáme, že opatrovník uleví nám, spořádaným občanům.
Ačkoliv soudy někdy na tuto strategii ochrany společnosti přistoupí a takovou osobu opravdu omezí ve svéprávnosti, jde o nepochopení opatrovnictví a omezení svéprávnosti. Omezení svéprávnosti má chránit osobu omezovanou. Je to pouhá deklarace, co už sama příroda osobě vzala. V čem ji pak máme chránit.
Např. osoba nadměrně požívající alkohol přesně ví, kde mají v obchodě akci na alkohol, jak peníze sehnat. Nejspíš také tuší, že je zima, odhaduje, kde by se dalo schovat. Kdybyste ji chtěli pokutovat za pití na veřejnosti, sice nebude znát nástroje obrany, protože spousta lidí to nezná, ale ví, že se může přít a se strážníkem nejspíš povede hlučný dialog. Nakonec ho vzdá a řekne si, stejně mám exekuce, na mě si nic nevezmou. Je to sice neutěšený stav, rozhodně by bylo lidské takovému člověku nabízet pomoc, ale omezení svéprávnosti není řešením.
Pokud k omezení dojde – soud vlastně pojmenovává, v čem se osoba nechová přizpůsobivě, v čem má být hlídána a kontrolována. Co jí máme zakázat, aby se na ní v dospělosti vynucovala poslušnost, úcta k autoritám a spořádaný život. Takové omezování není v souladu s právním vymezení omezení jako institutu pomocném a ochranném.
Opatrovník pak má naopak zesílit práva omezeného. Např. bude rozporovat pokuty za pití na veřejnosti, pomůže vymoci více sociálních dávek, bude bránit výpovědi z nájmů, získá pro opatrovaného více materiální a potravinové pomoci, tím mu zbyde více peněz na pití. Zastaví exekuce pro nemajetnost. V opatrovníkovi získá takto omezený ve svéprávnosti defacto schopného advokáta a ti, co usilovali o převýchovu opatrovaného tak spláčí nad vejdělkem.
Správné omezení svéprávnosti je opatrovanému ku prospěchu, je jeho zbraní. Defacto není tak úplně potřeba. Třeba těžce mentálně postižený člověk, pokud soud vydá omezení, kde popíše, čemu všemu tento postižený nerozumí, tak má najednou opatrovník v ruce silný důkaz. Když se na postiženého nalepí šmejdi, nechají ho podepsat úvěrovou smlouvu nebo třeba se k němu někdo nastěhuje do domu a nechá si udělit souhlas se zřízením trvalého pobytu, může opatrovník lehce úvěrové společnosti nebo na úřadu „zamávat“ omezením a dosud právní jednání, která se zdály být platná, je schopen zneplatnit. Rychle, jednoduše a opatrovaný dostane ochranu neprodleně.
Ale stejného by opatrovník dosáhl, i když by opatrovaný omezený nebyl, jen by musel dokladovat lékařskou zprávu, zadávat znalecký posudek a trvalo by to déle, protože naše laická veřejnost z nějakého důvodu spojuje, že pokud člověk soudem není omezen, tak vždy jeho podpis (slovo) platí. Ale zákon říká, že jednání platí jen, pokud je přítomna vůle, nebyly porušeny dobré mravy, nedošlo k lichvě, k podvodu… a to je rozdíl.
Člověk tedy potřebuje především opatrovníka, který mu bude pečlivě hlídat jeho prostor, nechá ho žít a vytáhne ho z průšvihu, uplatní jeho práva, splní jeho povinnosti.
Může člověk s omezenou svéprávností volit, starat se o dítě, být právně zodpovědný za své jednání, chrání omezení člověka před dluhy?
Samotné omezení svéprávnosti neříká, že člověk teď beztrestně může vraždit, půjčovat si, týrat… Jen říká, že až se to s ním bude řešit, bude mít ochránce – opatrovníka, který zkontroluje, zda je v řízení řádně zastoupen, zda procesně vše probíhá v pořádku.
Opatrovník je opravdu více podobný advokátovi než komukoliv jinému.
Proto omezení svéprávnosti nemůže bránit právu volit, právu počít dítě, právu žít… Ale pokud je někdo třeba ve vigilním kómatu, má sice možnost volit, proč bychom ho v tomto omezovali rozhodnutím soudu, ale ze svých biologických předpokladů toto právo nikdy neuplatní. A kdyby se snad objevil jeho volební hlas, zjevně by se snadno prokazovalo, že byl zneužit.
Trošku jiné je to s právem vychovávat dítě. Ačkoliv otěhotnění a porod je veskrze biologická a nikoliv právní věc, péče o dítě už je složitější. Zde se sledují i zájmy dítěte. Dá se představit, že rodič s lehčím mentálním postižením péči zvládne, ale rodič po centrální mozkové příhodě s trvalými následky, kdy nepoznává své okolí, péči nezvládne.
Defacto může opatrovaný pečovat v rozsahu, kterému rozumí. Pokud neumí napočítat do sta, nerozumí penězům, dítě by trpělo tím, že mu nevyřídí příspěvky, nezaregistruje ho do školky, nezaplatí mu obědy… Ale nejspíš bude mít parťáka na hraní, na pohlazení před spaním… Je pak tedy na rozhodnutí, co za péči opatrovaný může dělat a na jaké právní věci ohledně rodičovství se prokáže, že jim nerozumí – je v nich fakticky omezen.
Omezení svéprávnosti automaticky nechrání před dluhy, ale vysoce pravděpodobně se v rámci dluhů prokáže, že úvěrová smlouva nebyla právně sjednána a je tedy neplatná. Pokud si účelně omezený půjčuje pod heslem „ze mě nic nedostanou, jsem omezený“, jde nejspíš o úvěrový podvod a nepůjde o stejnou neplatnost jako třeba u těžce mentálně postiženého, kterého si za příslibem sňatku odvedou do banky půjčit si na náklady svatby na jeho občanku. Tam se schopný opatrovník dokáže dostat k neplatnému právnímu titulu, tj. k tomu, aby opatrovaný neplatil ani splátky, ani jistinu, aby mu nehrozila exekuce a neřešilo se s ním ani to, aby vydal bezdůvodné obohacení.
V této oblasti panuje ještě hodně mýtů a současní opatrovníci tuto oblast objevují. Lze shrnout – dluh podvodem se nejspíš platit nemá. Dluh vzniklý lichvou se také nejspíš nemá řešit úhradou z prostředků opatrovaného…
Dalo by se říci, že tam, kde dochází ke zneužívání opatrované osoby, omezení svéprávnosti je silnějším laickým argumentem a důkazem pro řešení konfliktních situací. Ale není to jediná ochrana a často je nahraditelná lékařskou zprávou a vyšší snahou opatrovníka.
Omezení svéprávnosti není řešení, ale pomoc a jen ve vybraných případech a často jen tam, kde není opatrovník tak silný a znalý práv.
